Zkuste nám na úvod popsat, jaká byla vaše cesta až k nám do Třeboně?

Š: S házenou jsem začínala ve svých 9 letech v klubu „Rudá hvězda Pardubice“ (dnes DHK Pardubice). Na prvním tréninku mně zkusili postavit do brány a už jsem z ní nevylezla 😊 Každopádně odtud vedla má první cesta do Třeboně, kde jsem jako starší žákyně vyhrála „Třeboňského kapra“ za nejlepší brankářku turnaje a moc ráda na ten turnaj vzpomínám 😊 Před nástupem na vysokou školu v Liberci jsem aktivní házenkářskou kariéru byla nucena ze zdravotních důvodů ukončit, nicméně jsem studovala obor „Sportovní management“, kde jsem přičichla k organizaci mnoha sportovních akcí (např. ME ve volejbale do 16 let, Jizerská 50, apod.). Tady jsem i poprvé zkusila post asistenta trenéra malých házenkářů v prostorách armádního střediska Dukla Liberec. Pracovní povinnosti mne po několika letech přenesly do Jihočeského kraje, kde jsem trénovala házenkáře v klubu TJ Spartak Sezimovo Ústí od roku 2018. O přestupu do Třeboně uvažujeme s Honzou již delší dobu a teď nastal ten správný čas 😊

H: Od školky jsem začínal s fotbalem, který jsem hrál přes 20let. K házené mě přivedla až moje manželka Šárka. V začátcích jsem působil jen jako pomocná síla na trénincích přípravky. Později jsem se do trénování ponořil úplně a největší zápal odstartovala věta: “To vaše házenkářské raz, dva, tři bum…zvládnu taky”. Tehdy přišlo rozhodnutí udělat si trenérskou licenci a dokonce sám začít trénovat házenou, abych mohl předávat získané zkušenosti mladším generacím. Rok jsem trénoval a hrál v Sezimově Ústí, poté se družstvo chlapů rozpadlo. Na následující sezónu přišla nabídka si zahrát právě v Třeboni. Nyní mám za sebou dva roky v super kolektivu a po neshodách s vedením klubu v Sezimáku, jsem se rozhodl přesunout do Třeboně i svoji trenérskou činnost.

Věnujete se trénování především nejmladších dětí, co vás na práci s dětmi nejvíce baví?

Š: Líbí se mi různorodost této práce. Neučíte je házenou, ale učíte je běhat, skákat, padat, učíte je chovat se k sobě navzájem i k soupeřům, učíte je spolupracovat, učíte je zodpovědnosti a samostatnosti. A jejich emoce? Nejednou mne děti překvapily svými slzičkami štěstí i smutku, sportovním chováním, láskou a zapálením k házené. Je to jako když vychováváte vlastní dítě, od prvního překulení po první krůčky… jen na hřišti 😊

H: Je hezké vidět, jak mají děti radost z toho, že se jejich veškerá píle a dřina na trénincích mění v radost a úsměv po úspěšném zápase. Naopak zklamání a slzy se mění ve výraz odhodlání a chuť se dále zlepšovat.

Čím si vás získala třeboňská házená, že jste rozhodli spojit své trenérské působení s naším oddílem?

Za oba asi můžeme říci, že je to dynamika a život v klubu, chuť něco změnit, strategie a cíle klubu a v neposlední řadě lidé.

Jaký tým budete mít v příští sezóně na starosti a jaké jsou vaše cíle pro nadcházející sezónu?

Š: Jelikož se tuto sezónu bude naše rodina sžívat se změnou klubu, rozhodla jsem se upozadit z aktivního trénování. Ráda bych se věnovala organizaci napříč klubem a byla podporou všem žákovským kategoriím. Chci si udržet a rozvíjet dále svou trenérskou licenci.

H: V této sezóně se budu věnovat (společně s Michalem Šimánkem a Tomášem Petržalou) mladším žákům.  V první řadě bude důležité se seznámit s týmem. Budou mít tři nové trenéry, ne vždy bývá jednoduché se sjednotit a naladit na stejnou vlnu. Samozřejmě budeme rozvíjet jak pohybové, tak házenkářské dovednosti v souladu s herním konceptem klubu a připravovat hráče do starší kategorie.